Jaromír Nohavica · Puškinova cena



Záhy po převratu v 89' jsem nějaký ten pátek pracoval mimo jiné v prodejně hudebních nástrojů na Masarykově náměstí v Ostravě, která patřila Pepovi Streichlovi, ostravskému bluesmanovi. Tihle dva byli od nepaměti velcí kamarádi, kumpáni, Pepa Streichl, ač později mnohem méně známý, netobože slavný muzikant, Jaromíra Nohavicu dokonce vytáhnul na světlo boží jako svého hosta v programu kdysi dávno na Folkovém kolotoči v porubském amfiteátru v roce 1982. Jinými slovy nebýt Pepy, možná by nebylo ani Jarka Nohavici, jak ho známe dnes. To jen na okraj, jde mi o jinou historku…

U Pepy v krámě se po převratu zastavil každý folkový muzikant, který v Ostravě nebo blízkém okolí zrovna koncertoval, takže mimojiné tam dorazil za mých časů působení samozřejmě i Jarek Nohavica, Pepův největší kumpán na bohémské pouti životem. Pepa nás představil, podali jsme si ruce a řekl mu prostě jen, že taky hraju. Pozoroval jsem tehdy Jarka Nohavicu z jeho „odvrácené strany měsíce“, té civilní, nenasvícené… která byla úplně stejná, jako ta pódiová patetická, s obrovským sebevědomím a krásným egem, on byl mimo pódium stejným člověkem, jako jej vnímali posluchači v hledišti. To nebývá vždy samozřejmostí.

Já pohlížím na Vladimíra Putina s velkým respektem a dá se říci i obdivem, což se mi často nestává, on zosobňuje jako vůdce národů historický milník jedinečného významu. Říkal jsem si – kdybych mu tak jednou směl podat ruku. No a teď mi došlo, že jsem podal ruku člověku, který ji později stisknul i Vladimíru Putinovi. A to mi dělá dobře, Pane Nohavico :) Mám z toho fakt dobrej pocit.

Velká gratulace k ocenění a vzácnému okamžiku předávání!