Jen tak… o ničem

Je léto.
Je mi smutno.

Umím čekat a slídit, postarat se o svou denní hygienu a prohodit alespoň pár slov s lidmi, třebas i cizími.

Koukám se na lidi… vědoucíma očima a odrážím od jejich nepřátelských pohledů stále hlouběji do svého nitra vodorovným způsobem.

S Tebou… jsem padal do hlubin, do vodních hlubin, tam se dobře miluje v jakémkoliv objetí.
a pak ses nadechla
a stoupala beze mne k hladině
za sluncemanebo hvězdami             
…kdo ví.

Kdysi dávno…
se malé děti rodily s křidélky. Ještě slepé uměly frknou z porodních sálů a lékaři je museli honit po chodbách se síťkami na motýly. Maminky a tatínkové se smáli, byly to jejich děti a uměly létat.

Hrály si pod stropem v pavučinách a poblinkávaly zdravotním sestrám na čepičky.
Rodilo se vždy koncem týdne, při návštěvách, a staří lidé chodili do nemocnic s lampióny.

Za mými okny v Lysé nad Labem je několik hektarů slunečnic. Van Gogh se tu prošel po ulici a kudy chodil, tudy rozdával své představy o štěstí.

Nevnímám čas a času jsem lhostejný, neumím zestárnout (a tolik bych chtěl). S křidélky jsem se narodil, žiju však pod hladinou, naslouchám rybám, umí si hezky povídat.

Znám mořskou vílu, tančí pod hladinou s hvězdami na kulisách, Laterna Magica. Moje pohádky jsou jen pro ni, je sladká, narodila se s křidélky, tancuje pro mne nahá.

Nedokázal bych zabít, tak to nezkoušej, bratříčku, Tvá krev nepoteče jen tak, pro nic za nic. Žijeme příliš hluboko, nezemřeme po vzájemném souboji. Tebe i mne dokáže zabít jedině Ona, každý z nás ji máme v něčem jiném.

Po hladině krouží vlci. Kdysi to byli moji i tvoji sourozenci. Vyjí na měsíc a žárlí na hvězdy, jede si pro nás Velký vůz.

Jsem wervolf. Když zavřu oči, povídám si s dědečkem. O jeho loučení s rodinou a časech, kdy znal jen mosazné patrony a svýho Mausera. Odnaučil se plakat. Všichni se tehdy odnaučili plakat, jinak to nešlo.

I ryby se naučily létat, dětem pro radost. Ptáci odlétají na jih a ryby do vesmíru. Obletí Slunce a přinášejí nové zprávy z jiných světů. Knihy už nejsou.

Nad hladinou utichnul život. Tvorové se naučili žít v hlubinách. A ti, co ze vzdoru zbyli na březích, stejně jen čekají… až se otevře mořská hladina, chtějí se ponořit po svém, bez rizika.

Pro bratříčka a sestřičku