Dělníci bulváru II.

  • Ivan Ducar, diskuze iHNED.cz
    Nástup bulváru
    Taky si vzpomínám, kdy přesně zabodnul svůj dráp pokleslý bulvár do širšího společenského povědomí – bylo to v prvním(?) roce vyhlašování cen TýTý, bavičem roku se tehdy při nominaci Polívky, Kaisera a Lábuse stal jistý servilní moderátor obyčejné televizní soutěže, jmenoval se Jan Rosák. Po vyhlášení vítěze následoval střih do publika na tváře těch herců… no to byl skutečně boží pohled :) , lidé u televizních obrazovek si uvědomili, že na české scéně se něco zásadního mění, přicházela ruka trhu a všelijací ti frackové, co hledali zlaťáky, jedno kde a jedno za co.


Ivan Nový
No, že by Lábus, Kaiser a Polívka,
byla nějaká kvalita jiná, než celkem slušný humor, to se taky říci nedá a humor je něco jako ten bulvár.

Ivan Ducar
Tehdy v roce 1991…?
Před třiadvaceti lety nenabízeli Polívka nebo Kaiser brilantní kultovní zábavu? Děkuji, ale promiňte, pane Nový, špatný pokus.

Ivan Nový
Ne, nenabízeli,
Polívka možná před rokem 1991, Kaiser a Lábus kolaborovali s komunistickým režimem a vystupovali v bulváru tehdejší doby, estrádách.

Ivan Ducar
eee – ooo
Po upřesnění jsem zmínil jen Polívku a Kaisera, Lábus nikdy nehrál první housle. Bolek Polívka býval mim na světové úrovni, vaše slovíčko "možná" je docela subjektivně pyšné. Polívkovy manéže počínaje rokem 1987 bych nesrovnával s přešlapujícím moderátorem ani omylem, docela dlouho si podržely vysokou úroveň, je to legendární série. Kaiser neměl nikdy daleko k výkonům Jima Carreyho a omlouvám se – na slova o kolaboraci s režimem já nehraju. To se lehce říká člověku, který nic neuměl, hůře někomu, kdo měl co nabídnout a toužil pobavit svůj národ. Kolaborantni – a je to v této souvislosti naprosto nevhodně použitý výraz – jsme byli všichni už jen tím, že jsme se do tohoto režimu narodili a žili jsme v něm, poslouchali jsme NĚJAKÉ písničky, chodili na NĚJAKÉ filmy, četli NĚJAKÉ knihy a na jaře se líbali pod rozkvetlými stromy.

Ivan Nový
No to už vyřešil Klaus Mann v románu Mefistofeles,
prostě v umělém systému, jakým byl komunismus, nic není skutečné, vše je jen hra na skutečnost, a není proto skutečný ani úspěch. Skutečné je jen všudypřítomné zlo, o které se režim opírá. Ano, lidé se tomu smáli, ale jenom proto, že nesměli žít normální život. Rozesmát je bylo snadné, stačilo se jen trochu otřít o umělost existujícího nepřirozeného stavu, ale v podstatě šlo o banality, které ovšem byly díky totalitě nedostupné, byly uměle vzácné.

Ivan Ducar
Návrat do Říma
Zdá se tedy, že podle takové logiky dnes dokáže tehdejší "banality" nahradit jedině "bulvár", nebýt bulváru (a ještě lépe žumpy), asi se nezasmějeme, nepobavíme, kdo by měl radost z banalit, když se může bezúhonně tetelit nad veřejným porcováním cizího neštěstí (což by tehdy samozřejmě neprošlo). Takže vidím to tak, že potenciál pobavit měli umělci za totáče stejně jako dnes, jen si museli počínat mnohem obezřetněji, bez obrazotvornosti diváka nevznikala nadsázka… což každý samozřejmě věděl, nikdo si určitě nemyslel, že by to byli neschopní srabi. A teď babo raď, zda jsme na tom dnes líp, když můžeme na každém nároží překračovat hranice vkusu, když nejsou pravidla hry, byť bývala pokřivená. Kam vede tahle cesta? Připomíná mi to vývoj drogové závislosti – jednoho dne se budou znovu zabíjet gladiátoři v koloseu, nic menšího už nebude dost velká sranda :)